snad je to tím úplňkem

probouzí se duchové. a vlkodlačí krev. proč mě některé věci stále straší? proč vyskakují z popelnic a temných koutů, kde by měly zůstat?

snad je to tím úplňkem. nevadí mi málo spánku, ve městě jsem dnes strávila skoro sedmnáct hodin. s bsk jsme poseděli v modrém baru u masaryčky a to on mě na úplněk upozornil. (ne že bych tomu přikládala význam, ale zapomenout ve škole reflex, který jsem při matice tajně četla pod lavicí, to se může stát jenom mně.)

cestou přemýšlím. konfrontuji minulost s přítomností. sebe se sebou. jsem opravdu tak úzkostlivá a depresivní, jako jsem byla, když jsem byla s buvolem? může to znít jako alibismus, ale nemyslím si to. snad že jsme oba takoví, jací jsme. snad že jsem nedokázala unést okolnosti, za jakých ten vztah vznikal. což byly mimochodem - víceméně - okolnosti, proč skončil...

na staromáku jemně prší. procházím a okamžik se míhám a ukrývám pod červeným deštníkem neznámého gentlemana. některá setkání jsou osudová. snažím se stát oběma nohama na zemi, ale stejně mi v rámci alibizování a odrůstání lezou slzy do očí.

s bsk se smějeme jako už dlouho ne. energie mám nazbyt, společný smích mě nesmírně těší. historický negativismus a futuristický negativismus (= pesimismus). bsk následně mizí do archy - a já? kulečník vyhrávám 3:1, ale nějak mě to netěší. zelená barva připomíná ostravu, kulečník (jmenoval se ten podnik hvězda, nebo mě něco klame?), mě s mokrou hlavou, protože občas neodolám a strčím ji do umyvadla, zejména když je mi smutno, výhry a prohry - a vlastně nic jiného, jen ta zelenost, kde se ve mně bere tenhle smutek? olovo v žilách? další kulečníková vzpomínka patří mé lednové cestě do úpice... mattovi bylo strašně špatně - ono pozdější podezření na rakovinu, které mě tak strašně vyděsilo - a mně vlastně taky - snad jsem tehdy přijela hledat beznaděj, snad jsem chtěla mít jistotu, že přes pár neshod zůstáváme kamarádi, jenže jsem ji nenašla, odjela jsem s rozpaky - proč? možná proto se to potom tolik zvrtlo... ale už dost, dost upřímnosti, protože venku prší a já tady... na pokraji jezera... snad je to tím měsícem...

pohled na šipky zase vyvolá jiné vzpomínky, šipkovanou někdy kdysi, když byla barborka prvně se mnou v brně, někde ve sklepě, spousta lidí a stůl do elka, a potom stovky dalších her, ta první na matematickém týdnu a ty další, všude možně, třeba i na zimní, sakra, brno mi chybí k zalknutí, jeho celistvost, jeho mlžnost a tajemství, jeho dávnosti a dýmky a vína a doby, kdy byl privát ještě milým místem - ale tohle, tohle už je příliš hluboké zabřednutí

černé slunce bezzvuké stoupá nad obzor. na karláku začíná i končí den.

ps: čekala jsem v tescu na spolužačku, když jsem - neuvěřitelné - zaslechla první tóny wish you were here. napadlo mě to napsat, chvíli jsem o tom přemýšlela, vytáhla jsem telefon, že si to rozmyslím - a hele, zpráva, že už máme lístky. tak jsem to samozřejmě poslat musela.