postmüller

koncert byl nakonec fajn. nadhled a prostor. a trochu deprese, smutná slova vyvolávají pachuť vzpomínek, i když oči zůstávají suché. tedy moje, ty její se podezřele lesknou. a potom jedno pivo a tři krvesaje, pizza na i.p. (kupujeme v nonstopu lahev vaječňáku a esme do mě šťouchá, ať uhnu, že mladíkovi stojím v cestě. já jsem jen oholenej, ohrazuje se dotyčný, normálně nejsem tak mladej jak vypadám:) a noční autobus a usínáme u příběhů obyčejného šílenství, bohužel, oči se mi samy zavřely - a teď to dělají taky, a to bych se měla učit. snad to spraví horká sprcha...