the snow must go on

occasionally glancing up through the rain

a včera víno a dýmka a víno a distant bells (the ultimate pink floyd experience). asi bez komentáře; debaty o revivalových kapelách jsme si odbyli včera a floydi to prostě nebyli, i když se snažili - a tím nechci říct, že by se mi nelíbili. ale slzy do očí mi nevehnali.

ráno probuzení do bíla, neděle, vánice. rovnoběžky sněhu a nevypočitatelné křivky havranů. sen o barceloně. vánočka. mokří hadi na hlavě a sníh.

ruka mi ve sněhu červená a zvláštně palčivé teplo se rozlévá skrze prsty dále. fotit? myslet? jak? o to první se pokouším (fotky snad později), to druhé vzdávám. bloudím záplavami sněhu a mrznou mi nohy, jeřabiny mají barvu krve a zima je čas kontrastů. a v bystrci je klid.

obrátit se hlavou dolů a nechat v sobě jako v těžítku padat sníh, padat tíhu, havrani za okny, vracejí se...

kloužu se na šalinu a na mokré a studeně hladké sklo téměř bezděčně píšu anytime. pouštím si dark side; nádraží, vlaky, cesty, křižovatky. celý svět je těžítko, otočíte ho a ono v něm sněží, otočíte ho, ale i tak se některé věci neotočí. svět tíží a sněží. cesta vlakem je přeplněná a já z ní nemám radost, netěší mě koukat z okna, nechce se mi myslet, v duchu mám hromady sněhu. „smrt na ledě,“ podotkla ciri, „má v sobě něco fascinujícího.“

vypnutá fontána je nejsmutnější; neslouží svému účelu. kus kamene beze smyslu. a praha - bez sněhu, v praze jen mrzne - okoraly mi rty i oči.

god bless the niva cheese. and the falling-asleep time.

PS: máloco mě v reflexu poslední dobou potěšilo natolik, jako článek honzy dědka o obalech desek. čtete si ve vlaku - a najednou na vás vyskočí ono spektrum. k nezaplacení.