sleepy saturday

s barborkou jsme včera usínaly s červeným trpaslíkem (to jsem nebyla unavená, naopak, při scéně s retardéry (díl návrat do reality; ne že bych to tolik žrala, ale tenhle doporučuju) jsem začala skákat po posteli a vykřikovat: "retardéry!"), a to jsem nepila.

vůbec to byl zvláštní večer, začal řešením podivného problému s tiskárnou, pak jsme se dívali na tykwerovo nebe (při kterém jsem se pořád ptala, jak to dopadne), tykwer má zvláštní smysl pro naprosto nerealistické a nelogické situace... ale budiž, pořád je to umělec; konec mi přišel poněkud praštěný... přehnaně symbolický.

a cestou k barborce jsem v tramvaji viděla staříka zhrouceného na sedadle, o kterém jsem chvíli přemýšlela, jestli vůbec žije (což byla trochu senzacechtivost, konec konců jsem zblízka ještě žádnou mrtvolu neviděla), ale posléze jsem si uvědomila, že chrápe, což mrtvoly většinou nedělají...

a dneska... dneska je venku šedivo. v knihovně jsem se střídavě pokoušela učit a kreslit návrhy na logo pro expedici, nešlo mi ani jedno, ivča se za mnou každou chvíli utrhla ze služby, aby mně rozptýlila... ale stejně je šedivo, je mi všechno jedno a asi chci hlavně být sama, u báry jsem listovala růží pro algernon, strašně bych chtěla být tolik inteligentní, třeba jen nakrátko, chápat svět, aby všechno spolu dávalo smysl, i za cenu následné degenerace a smrti a tak se ptám sama sebe, co vlastně chci od života a co chtějí ostatní a nedokážu na nic přijít, chci zpátky podzim a drsný šedivý koberec na brněnské hvězdárně, víno stoupající do hlavy, icq rozhovory s ladou z jedné místnosti do druhé a volnost, volnost... napětí a nejistotu, protože teď už jsem jen stínem tehdejší sebe, a realita mi klouže mezi prsty pryč, jak můžu věřit tomu, že je svět kolem mě skutečný?

je tu zima a to asi je skutečnost. i když, zima? zima je přeci jen psychická záležitost, zní mi v hlavě, ale tam mi toho zní tolik, že už nevěřím ničemu.

nechci nic. už ne.