super

zase jednou jsem přežila akci nazvanou rodinný výlet do supermarketu. lépe řečeno, maminka nakupuje a já jedu coby pomocná síla. většinou se dá do toho velikého vozíčku přihodit nenápadně spousta věcí, takže moc neremcám.

na druhou stranu mě to tam nutí k zamyšlení. vždycky. obrovské prostory přecpané zbytečnostmi, jasné zářivky, konzum v nejčistší podobě. trochu mě to tam děsí, ne tím co to vypovídá o společnosti (tahle myšlenka se z hlavy beztak vytěsnit nedá), ale prostě těmi velkými prostory, barvami, výkřiky, vlezlou hudbou... člověk pak má tendenci hledat záchytné body. ještě že jich je kolem tolik. stačí přidat do vozíčku. není to špatná politika.

a pak si taky říkám, že není možné, že se společnost ještě nepřesytila a kdy k tomu asi dojde. já když tam tak stojím, kolem všechny ty věci, tak jediné, po čem po dvou hodinách toužím, je vypadnout, věci, které mě zaujmou, odkládám zpátky, já jsem přesycená, kolem mě jsou spousty věcí, jídla, které by se na tom dlouhém účtu v pohodě ztratilo, ale já na něj prostě nemám chuť, protože je toho moc. spíš se mi dělá z toho všeho zle. a tak mě napadá, jestli jsem opravdu jediná. jestli prostý český lid nikdy nepřestane blaženě rejdit s vozíčky mezi regály a slintat nad každou slevou.

ach jo.