sometimes beautiful, sometimes insane

jednou se nás ve škole někdo ptal, jakou zvláštní schopnost bychom chtěli mít. a přemýšlím nad tím znovu. není to znalost všech jazyků na zemi. už to není ani touha číst myšlenky, zalkla bych se špínou a zmatkem cizích lidí.

nechci téměř nic. nechci zastavovat války nebo uzdravovat nemocné. nechci být bohem v žádném smyslu slova, nechci číst lidská srdce a plnit přání. nic z toho nemá význam.

jsem tak trochu šílená. asi tím jarem ve vzduchu, tou těžkou vůní na hranici vnímání, vůní obnovení, vlhké hlíny a prvních květů. vůní snů a očekávání.

chci umět přivolat déšť.

nic víc.

já se přizpůsobuju počasí? nebo naopak, ale to by mělo pršet, a tak, jak mi je, v praze ještě nepršelo aneb vzpomínka na předloňský podzim a vždycky jsem byla trochu šílená. a vždycky (barborko ;) jsem milovala déšť. víc než cokoliv. smějte se, pošetilci... nejšťastnější jsem, když prší a když prší hodně a já můžu běžet vodou a kolem lítají blesky... kolikrát jsem odešla odněkud jen proto, že pršelo a já si to chtěla vychutnat. jak se řekne déšť latinsky? jsem to-slovo-fil a nestydím se za to. jsem vodní úchyl, pozor na mě.

a proto ho chci umět přivolat. abych, když chci, spláchla bolest a osamělost všednosti. abych, když chci, rozpoutala bouři. to přeci nemůže být tak složité. takže jestli v noci bude pršet, víte, kdo za to může :)