nevím a už je skoro pryč. zase. a já mám tendence se ohlížet. jako by se v tomto roce stalo příliš mnoho věcí. emoce rostly a umíraly. poznala jsem tolik lidí... odmaturovala... a tak dále.
a teď jsem skoro přehnaně klidná. a všechna bolest mi připadá neskutečná. jako bych to ani nebyla já, kdo tady v únoru seděl u otevřeného okna a nechal za sebe křičet hudbu, protože neměl sílu. komu všechno dobré i špatné připadalo napořád. chce se mi smát se, chce se mi brečet. věci, které byly důležité, věci, pro které bych umřela... a byla jsem nepochopená. a teď už je to úplně jedno.
bojím se jistot. právě pro ten klid, který cítím, bojím se, že přestanu cítit, že mi dojdou emoce, že přestanu toužit po nemožném, cítit jaro ve vzduchu a milovat déšť. věci, které mi v sedmnácti připadaly směšné, se mi už směšné nezdají. nechci žít v rutině a stereotypu, chci mezi prsty na nohou stále cítit svěží zem, běhat v dešti, smát se, žít pro život sám.
to je mé přání do nového roku. všem. hlavně nepřestat věřit na zázraky.
No comments:
Post a Comment