vládce vesmíru

Na jednom malém zapomenutém světě kdesi uprostřed Nikdezvlášť - což v tomto případě znamená místo, které nelze najít, protože je chráněno rozsáhlým polem mimopravděpodobnosti, k němuž má klíč jen šest mužů v Galaxii - pršelo.
Lilo jak z konve. Už hodiny. Našlehalo hladinu moře do mlžné pěny, bušilo do stromů a chlístalo na proužek řídce porostlé země u moře, až z něj stlouklo bahenní koupel.
Déšť bubnoval a tančil na vlnitém plechu střechy malého přístřešku, stojícího uprostřed tohoto kousku chudě porostlé země. Smazával sotva znatelnou pěšinku, vedoucí od přístřešku na pobřeží, a rozmetal úhledné hromádky zajímavých mušlí, které tam kdosi vyrovnal.
Uvnitř přístřešku byl zvuk deště ohlušující, ale jeho obyvatel to sotva vnímal. Věnoval pozornost něčemu úplně jinému.
Byl to vysoký, neohrabaný muž s vlhkými vlasy barvy slámy. Střechou zatékalo. Měl ošuntělé šaty, shrbená záda a oči, které ačkoliv vypadaly jako zavřené, zůstávaly otevřené.
Měl tu staré omlácené křeslo, starý poškrábaný stůl, starou matraci, pár polštářů a malá, ale hřející kamínka.
Obydlí s ním sdílel starý a mírně ošuntělý kocour, na něhož právě muž soustřeďoval pozornost. Skláněl k němu své neohrabané tělo.
“Na, čščščš... kočička chtít rybu? Krásná rybička... kočička chtít?”
Kocour se v této záležitosti zdál nerozhodný. Blahosklonně zašmátral packou po nabízeném kusu ryby, hned ho ale zaujal chuchvalec prachu na zemi.
“Kočička nejíst rybu, kočička myslím zhubnout a umřít,” řekl muž. Pak se mu do hlasu vkradla pochybnost.
“Aspoň si představuju, že to tak bude. Ale jak to můžu vědět?”
Znovu nabídl rybu.
“Kočička rozmyslet. Jíst rybu, nebo nejíst rybu. Myslím, že bude lepší, když se do toho nebudu plést,” povzdechl si.
“Myslím, že ryba je dobrá, ale taky myslím, že déšť je mokrý. Kdo jsem já, abych to posoudil?”
Nechal kocourovi rybu na podlaze a usedl do křesla.
“Á, vypadá to, že jíš,” poznamenal po chvíli, když kocour vyčerpal možnosti zábavy se smítkem prachu a vrhl se na rybu.
“To se mi líbí, když tě vidím jíst, protože v mých představách umřeš, když nebudeš jíst.”
Sebral ze stolu kus papíru a špaček tužky. S tužkou v jedné a papírem v druhé ruce experimentoval, jak je dát různými způsoby dohromady. Zkoušel držet tužku pod papírem, pak nad papírem, potom vedle papíru. Zkoušel zabalit tužku do papíru. Zkoušel čmárat po papíru opačným koncem tužky, pak ostrým hrotem. Zanechala tam stopu. Objev ho potěšil. Jako každý den. Sebral ze stolu jiný kus papíru. Byla na něm křížovka. Zběžně ji prostudoval, vyplnil několik okének. Po chvíli ztratil zájem.
Zkoušel si sedět na jedné ruce. Zaujalo ho, když nahmátl pánevní kost.
“Ryby pocházejí zdaleka. Aspoň to říkají. Nebo si aspoň představuju, že to říkají. Když přijdou ti muži, nebo když v mých představách přijdou ti muži v šesti lesklých černých lodích, přicházejí i ve tvých představách? Co asi vidíš, kočičko?”
Podíval se na kocoura. Toho však víc než tyhle spekulace zajímalo, jak co nejrychleji spořádat rybu.
“A když slyším jejich otázky, taky slyšíš otázky? Co pro tebe znamenají jejich hlasy? Třeba si jenom myslíš, že ti zpívají.” Chvíli o tom přemýšlel a napadlo ho, že jeho dohad má logickou trhlinu.
“Možná že ti opravdu zpívají a jenom já si myslím, že se mě na něco ptají.”
Znovu se odmlčel. Někdy se odmlčel na celé dny, jen aby zjistil, jaké to je.
“Myslíš, že tu dneska byli?” zeptal se. “Já ano. Na podlaze je bláto, na stole cigarety a whisky, na talíři pro tebe ryba a v mé mysli vzpomínka. Sotva přesvědčivý důkaz, já vím, ale všechny důkazy jsou podmíněné. Podívej, co mi tu ještě nechali.”
Natáhl se ke stolu a stáhl z něj několik věcí.
“Křížovky, slovníky a kalkulačku.”
Celou hodinu si hrál s kalkulačkou. Kocour zatím usnul a déšť venku se lil dál. Konečně kalkulačku odložil.
“Myslím, že se mě určitě na něco ptají. Vážit tak dalekou cestu a nechat mi tu tohle všechno jen kvůli výsadě, aby ti mohli zazpívat, to by bylo moc divné počínání. Aspoň mi to tak připadá. Kdoví, kdoví.”
Sebral ze stolu cigaretu a připálil si ji třískou od kamen. Zhluboka vdechl kouř a opřel se o opěradlo.
“Myslím, že jsem dneska viděl na nebi další loď,” řekl po chvíli. “Velkou bílou. Bílou jsem nikdy neviděl, jen těch šest černých. A šest zelených. A ty ostatní, co jsou prý tak zdaleka. Velkou bílou nikdy. Možná, že šest malých černých může někdy vypadat jako jedna velká bílá. Možná že bych si dal sklenici whisky. Ano, to mi připadá mnohem pravděpodobnější.”