the tenderness i feel; přijdou jiný koncerty, ale narvaná, horká hala v holešovicích a hlas tak nakrajíčku (s albem nesrovnatelný), že se mi rozeběhnou slzy po tváři: letošní léto, část druhá: teď, tady.
první část vypadala nějak takhle:
z ameriky jsem si přivezla pocit, že dokážu cestovat do dálek a nebát se (nadšení z malejch lahviček vína na dlouhým letu, světoznalej pocit v taxíku z letiště, všudypřítomná angličtina, osamělý výlety do města). přivezla jsem si hodně slov, napsanejch i vyslovenejch, radost z existence sestersky podobný duše, naše cesty jsou tak jiný a přece tak stejný. přivezla jsem si semínko sebedůvěry a zalejvám.
léto, část druhá: jsem. pracuju, děsím se zodpovědnosti, kterou teď mám, chodím se klepat na terasu, a pak se zas vrhám do spletitostí svýho povolání. nosím letní šaty ze sf, ach, a boty na klínu, mám dva metry, nadhled, a dejchám. a kolem sebe mám hromadu lidí, kterejm jsem se rozhodla věřit (protože je to tak snadný), hromadu lidí, pro který mě baví vařit večeře a se kterejma můžeme klidně hrát šarády na staromáku a nutit cizí lidi taky hádat, lidi, co tvoří moji záchrannou síť. tohle jsem já, kterou jsem dlouho hledala.
je tu pořád, příšera schovaná pod postelí, který jsem začala dávat jména a ona podle vzoru pohádkovejch strašidel začala mizet a zmenšovat se. příšera, kterou se učím krotit a která pořád umí prokouknout moje tríčky a zahnat mě do kouta. ale ne nadlouho.
(zmenšujeme se a odjíždíme na západ, my ženy, co jsme chtěly vládnout světu, a naše přání jsou skromná a malá a nápadně se dají definovat velkým stolem, společností, pro kterou je radost vařit a se kterou je radost snídat na pracovní terase vysoko nad městem.)
překračování comfort zone, dělat věci, kterejch se děsím, třeba jako věřit, že to půjde, nebo bejt nechutně pozitivní. protože bez tý víry (by) bylo snadný ubližovat. je a bude léto!