jsem citlivá na změny. stále přesnějc je kategorizuju a katalogizuju. stále přesnějc je vnímám. ten pocit "nevím přesně, kdy se to stalo, ale stalo se to." měla bych vnímat věci zprůměrovaně. bez výkyvů, ale je to naopak. každej zlom jedním nebo druhým směrem je jako když praskne kůstka. každej je zlomovej.
ráda si vetřu tu nejrašelinnější whisky do kůže. dýchám. zvykám si. na věci, ke kterejm se rozhoduju (ráno běhat), na věci, který se dějou, na věci, který si nevybírám (kocour kýchá).
čtu knihy o hrách. čtu knihy o lodích. spím trhaně a mám divný sny. funguju za oponou, sama sobě se ztrácím. sama sobě se schovávám. čtu novýho szczygieła. mám odevzdaný daně, nalakovaný nehty a lednici plnou zeleniny. padaj mi věci z rukou, nejvíc po ránu. kdybych je nechávala ležet, budu mít místo podlahy věci.
zvykám si. na věci, ke kterejm se rozhoduju (chodit na podpatcích vyšších než eifelovka). na věci, který se dějou, na to, že se lidi chovaj nějak a pak zase jinak. na to, že všechno už se někdy stalo.
už tak tu mám plno věcí na divnejch místech. knihy u postele. knihy na pračce. knihy na knihách. náušnice věším, kam to jde. ráda pojmenovávám a vyhrazuju ("tohle je koutek na pracovním stole, kam dávám věci na vlasy, abych se mohla ráno vyfénovat") a zas přerovnávám ("všechny věci na vlasy patří sem"). a ani ty vlasy mě neposlouchaj.
a mělo by to asi bejt jinak, mírnějc, ale ty zvraty v mojí hlavě, ty sinusovky, jsou pořád stejný. jen je neventiluju. příběh ženy, co si zapisovala padesát let svýho života všednosti. 415. návštěva. 78. dárek (obdržený). 3. dítě. 15. polibek pod rozkvetou třešní (blíží se květen). mám pocit, že kdybych dělala totéž, oněměla bych tváří v tvář každodennosti. kdykoliv jsem se snažila - a já mám pro čísla slabost - spočítat nespočítatelný, skončila jsem u čísel nižších, než bych chtěla. počítám dny a týdny ve snaze se někam dostat. ve snaze se nikam nedostat, protože před chvílí byl leden, ale co teď. nechci stát na místě, ale čím víc se někam hýbu, tím je čas rychlejší. v lidech na ulici vidím tátu zamlada (jak si myslím, že vypadal). v upřeným pohledu do zrcadla vidím rysy, který máme doma všichni.
zvykám si na věci, ke kterejm se rozhoduju. ale na tohle si nezvyknu nikdy. na tu potřebu někam zaboha patřit. na tu potřebu zaboha se vymezit. jako ten pocit, jako když si na sebe vezmu kus oblečení, kterej mi třeba sluší, ale nikdy jsem ho neměla ráda, protože to prostě nejsem já, a pak se celej den ošívám a okukuju výlohy a rozum a oči jsou stejně pořád v opozici. na naučený věci, který bych měla chtít dělat.
mám tu plno věcí na divnejch místech. kočky a kyblík plnej pomerančů.