from the edge of the deep green sea

tenhle pocit znám. tenhle pocit jsem už zažila. nepřítomnost ve svý vlastní kůži, ve svým vlastním životě. cestou domů někdo nad hlavou roztáhl samet, takhle jasno a takhle zima chodí ruku v ruce odnepaměti. a měsíc a venuše a mám takový tušení že zítra večer kdesi v horách budu stát ve sněhu se skleničkou v ruce, kolem sebe a v sobě jen tmu. ožívám v okamžicích. v tom okamžiku závratě, kdy čekám, že se výtah zastaví, a ono je to ještě patro, v tom drobným škubnutí, co ho člověk cítí jen někde na zátylku.

co nejde pojmenovat, to neexistuje. kolem mě je těch věcí, co nejdou pojmenovat, poslední dobou tolik, kolik kočičích chlupů těsně po skončeným úklidu. nepočítaně. slova najednou nestačí. všechno je v kategorii „ten pocit, když…“

tenhle článek je pahýl. stejně jako hromada knih vedle postele, fotky v přístroji a cyklení se v jednom albu cure. tak já to někdy dopovím, protože zítra jedu na chvíli do těch hor.

konfrontace s negativismem plodí pozitivismus

v hlavě archetyp zimy, dokud nezačne, jiskří mi v hlavě sníh a ticho. s prvním mrazem se oklepu a začnu toužit po jaru – na zimě nedává nic smysl. první týden novýho roku (a všichni víme, že ty sudý čísla jsou lepší) uzavřu výletem do ještě větší zimy – na vysočinu, tentokrát bez červenejch punčoch a návleků. stejně jako uzavřu jiný věci a možná trochu sebe. jsem si téměř jistá, že jsem ještě před chvílí byla úplně jiná.

všechno víno, co mi tu po tobě zbylo, už jsem vypila.

najít si chvilku na pohled zpátky není lehký. možná je to jenom nechuť. nechuť chápat lidi, ztraceno v překladu potolikrátý. na moři pochyb malá loďka se jménem „co když to vlastně všechno dělám dobře?“ potřebuju ven. potřebuju pryč. potřebuju nový lidi a nový světy a zároveň na mě dopadá postupná izolace věku, tříštění na páry a stereotypy. furt bych někomu pomáhala, ale proč. cesta do pekla je dlážděná sebeuvědoměním. nejdůležitější je nechtít nic. poprvý je moje deziluze venku, ne vevnitř.

minulej rok byl nádražní a v oddělení nálezů a ztrát se jelo od rána do večera. získala jsem dlouhý, horký léto, moře a pohled na stoupající plachty. obrovskou část sebe, lidi, schopnost cítit a schopnost necítit. taky skok do prázdna těsně předtím, než jsem zjistila, že nemám záchrannou síť. a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ztratila jsem eggnoise (pro urážku starostovy nohy), spoustu pocitů, schopnost nevidět budoucnost (mám pocit, že to není hra, což je nejlepší způsob, jak se zranit), schopnost nebudit se ráno s hudbou v hlavě (aktuálně the cure: lovesong).

a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ale co už.