Pages

Friday, November 25

last day of summer

never felt so bad
psáno 6. října. (poslední dobou hodně poslouchám cure. poslední dobou začínám mít strach ze svých predikcí.)
poslední dobou často sjíždím jedním ze tří směrů dolů do vršo. poslední dobou se bojím, že neumím být ničí. poslední dobou bylo hodně teplejch dní a nocí a hodně vína. poslední dobou vím, že to skončí a že to nebude dobrý. poslední dobou se vyhrocuje představa toho, co chci a odlučuje se čím dál od reality. poslední dobou roste měsíc. poslední dobou mi chybí moře. poslední dobou často přemýšlím o přirozenosti a o tom jestli je lepší být stejný jako někdo nebo se doplňovat. poslední dobou tančím v duchu na hrobech svých nepřátel. poslední dobou potřebuju letět, pustit se, zmizet a zpřetrhat vazby. poslední dobou nemám čas na nic, zejména pak na rodinu, práci, kočky a sebe, a to kvůli iluzi, o který vím, že přejde. poslední dobou ztrácím víru. poslední dobou žiju tak hekticky, ze zapomínám vlastní jméno. poslední dobou nebrečím. poslední dobou neexistuju spojitě, ale navzorkovaně, trhaně, v okamžicích, extrovertní a introvertní. poslední dobou nemám dojem, ze bych pila nějak moc. poslední dobou jsem zažila strašně moc štěstí a je čas zaplatit zimou.
už měsíc anebo ještě dýl je nad prahou pořád mlha. začínám si připadat stejně neurčitě a nedefinovaně, stejnym způsobem se mi do hlavy plíží neuchopitelná nálada, která je skoro neviditelná až do okamžiku, kdy nevidíte na krok. tý mlhavý noci, kdy jsem šla pěšky z buďárny domů a podél cesty nacházela komiksy a připadala si jak na konci světa se zatím ještě nevyrovnala jiná.
mlha už není nic neobvyklýho. už jsme si zvykli.

waiting
robotizace. myslím na tisíc věcí a promýšlím tisíc věcí a ve chvílích mezi tím promýšlím jinej tisíc věcí, piju kafe a zírám do mlhy. vlastně mi to vyhovuje. nemám čas přemýšlet o věcech, o kterejch stejně přemýšlet nechci. stále větší oblast mozku obsazuje práce, logika a neemotivnost. programově.
obtiskávání. zjistila jsem, že když si během rozhovoru kreslím náhodný obrazce, při pohledu na ně si dokážu vybavit většinu rozhovory. uzamčeno ve spirálách a vzorech.
optimismus. ve dvou podobách - vír novejch událostí pracovních a obecnej pocit, jak nám to pěkně všechno jde - a takovej osobní. možná mám jen kočky, ale ty náklonnost předstírat neuměj. a navíc předou v noci a maj svoje místa v posteli - a co začlo být chladno, sch se snaží zavrtávat pod peřinu.
víkend. přede mnou. budu spát.

Sunday, September 18

hrozně vážný text o skalách, slunci a moři

psáno jedný chorvatský noci: nakonec vždycyky padne samet. barvy dne jsou azur, žluť a ta barva, kterou voní borovicový jehličí drcený pod nohama. a ta prudce bílá lodní a plachetní, ta barva, co se na ni skoro nedá dívat. odstíny moře, odstíny modře. jsou zátoky, kde nefouká a kde podle pravidel strmosti břehu pod prudkou skálou najdeme prudký dno. mušle jsou sem tam záblesky na dně, nadechnout se a na několik prudkých temp zjistit, že i teď se jen zablesklo. na lepší časy. noc. den. noc voní mandarinkou, ve dne mám ve dlaních slunce, kdybych měla vydestilovat den, bude to pomerančová šťáva na bílým talíři, smíchaná s hořkou slaností moře. kdyby bylo ještě léto, jiný než pohádka teplejch - jak moc - nocí s vínem. kdyby se doma prudce a bezvýhradně neblížil podzim. jak to bylo? únor je úmorný. březen bezvýchodný. a tím vším je nutno si projít. ale léto není. a já ztrácím kontrolu nad nekontrolovaným letem létem.

psáno po návratu (pohled na hodiny hlásil 4:48): jaký je
- po dlouhý době v dálce poprvé vidět moře (jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině)
- poprvý kormidlovat loď a odhadovat, jak se postavit k větru
- uhánět s větrem o závod a sluncem lesknoucím se ve vlnách
- stát na nakloněný palubě a vědět, že není nic než tady a teď
- spát na palubě tak, aby člověk nespadl do vody, se šplouchajícím mořem pod uchem
- potkat daleko od civilizace černobílou kočku, která se po skalách vydala na nás podívat a povídat si s ní
- krmit rybičky chlebem
- číst a číst
- otlačit si vzoreček paluby do kůže-
- snídat chorvatskej cider, čerstvej chleba a sýr
- otevírat sem tam v noci oči a sledovat kam se posunul měsíc
- vidět barvy úsvitu
- pít chorvatský víno, který chutná tolik jinak, než to naše a vést nekončící debaty
- plavat v černý vodě a pozorovat hvězdy z moře
- fotit střelce
- vidět tak děsně hustej bolid
- sedět dlouho do noci čistě ve světle měsíce
- nasávat slunce do každýho póru, aby se dal přežít aspoň kousek zimy
- shodnout se, že falešný antares je skutečný antares

psáno dneska: v trénovaným úsilí přenést se přes konec dovolený jsem zase o něco pokročila. dost tomu pomáhá ten podzim, déšť a kaštany a ořechy, nikdo by mi teď nedokázal, že něco jako léto vůbec existuje. ale co, za rok.

Tuesday, August 23

let's take subspace

ošklivý měsíc na půl cesty mezi červencem a zářím vyvolal iluzi léta.
v rámci nově naběhnutýho procesu nepřemýšlení jen lehce načrtnu současnou ev, která je vodní (protože je rak): plave tam, kde by se mohla topit, pluje létem, připadá si jako ryba ve vodě a pěstuje optimismus jako bylinky za oknem. myslí pozitivně, protože pozitivně myslícím se dějou pozitivní věci, hodně tancuje, hodně se směje, hodně málo večerů tráví doma. a pro tuhle dobu klíčový je to, že se nebojí podzimu. poslední dobou se vůbec málo bojí. taková je.
moc si přeju, aby jí to vydrželo. protože to je v ní a v nikom jiným.

Thursday, July 21

rozstřípčit se

čím tenčí plátek salámu si ukrojíte, tím větší z něj máte radost. (filozoficky: tím blíž jste esenciální chuti jednotlivých molekul. sobecky: víc kousků.)
radost, jako když čas od času použijete středník.
pojmenovaná a pojmenovávací. k čemu jinýmu jsou slova, než otesat hrubou podobu na jemný křivky toho, co jsme? (toho, co chceme být?)
některý večery si přijdu strašně krásná. některý večery strhnou moje myšlenky do jedný řeky. jak se definovat? jak se vymezit? na stěnu lepím pohledy, ale už ne plakáty, protože to by znamenalo přiznat, že tu zůstanu dýl, než chci.
jenom idiot si pustí na hlavu horkou vodu. jenom idiot si pustí disk na nohu; jestli jsou data v pořádku, nehodlám zkoumat právě teď.
a občas/často se definuju hudbou - jako teď, kdy si musím pustit zeď pevně vystavěnou z toho, kolik slov znám, kdy poslouchám hudbu, kterou znám. tou, která má paměť. jako flunk a slunce padající za chorvatský kopec. jako když si dneska vyberu all that you can't leave behind a poskakuju deštěm. jako když houkám na celou metrostanici.
a náhodou. náhodou jsou tady soukromý bouřky.

Sunday, July 17

summer of '11

nio mi dala k narozeninám knihu, která se čte těžko a lehko zároveň. zimní krypta, vychutnávám si každý slovní spojení, každá hluboce znějící věta mi tančí na jazyku. s lehkostí, s jakou plyne tohle léto. s tíhou, kterou s sebou uvědomění lehkosti nese.
hlad je nejlepší kuchař. náhoda je nejlepší terapie. vstříc slunci na západě se k. vyzpovídám z mnoha věcí. líbí se mi, že umíš pojmenovat svoje motivace, řekne, škoda, že to k ničemu není.
není. není? vyzpovídám se z mnoha věcí. pojmenuju mnoho věcí a mohla bych mluvit celou noc.
a léto letí, prší a blíží se takovej ten kritickej zlom, polovina července, kdy člověk s děsivou jistotou ví, že už se to zlomilo. dávám si dávky slunce, řeku, která uteče stokrát rychleji než voda ve vltavě a víkend se ženami, a večer hraje oblíbená kapela a já povídám, obnovuju kontakty, mhouřím oči vstříc slunci, dostanu pivo, pusu na tvář i lichotku. hezky tančíš, no ano, i já jsem schopná tancovat jako skorojediná na tý lajně mezi publikem a kapelou a harmonikářský tóny znějí cikánsky a já tančím letní nocí až se najednou zbrocená neklidnýma snama vzbudím ve sluncem zalitý posteli. a k. mě veze domů a pak pokračujeme a když jdu domů, tak mi prší na guláš.
zvláštní pocit naděje, kterej mám, nevím jestli je vlastně danej tím, že jsou věci tak jak jsou, tak jak budou anebo prostě tím že nemůžou bejt jinak, mi nedovoluje propadnout zoufalství, aspoň do prvního příštího kapitána.
vůbec je tohle léto rozevléto a v různejch místech a časech se ukotvuju a pouštím zároveň, jako když sbíhám vyšehrad v bouřce, jako když v polospánku nad stanem přejdou tři řady buřin, jako když za večer zazpívám tolik písniček (tejden zpátky), že mi je můj osobní generátor hudby pouští ještě dlouho potom, jako když zmámená vodou a mojitem a sluncem v soukromým rytmu zabírám pádlem, jako když utíkám z blíže neurčených důvodů z práce, jako když mě každou noc překvapí, jak dlouho je světlo.
chtěla bych se vypsat z toho, jak mi léto rozechvívá srdce, ale hodlám se nechat ukolébat dvěma nejhezčíma tónama na světě, předoucíma kocourama a jemnou kapkovou symfonií na okně.

Friday, July 8

maybe someday's come

dva měsíce od posledního psaní tady, měsíc od státnic, nula dní ode dneška. čas letí, stejně jako nikdy se nezastaví.
zítra mizím na čtyři dny do útrob šumavy, vodáckých kempů a agrometalu. začíná mě bolet ruka a nutně potřebuju odpočívat mimo počítače. tož tak. spolu se stoupající asociálností jsem zvědavá, jak dopadne akce, na kterém zběžně znám dva lidi - ale hádám, že dobře, protože vždycky můžeme zdrbnout dragon age 2.
včera jsme s dee ležely na písku na špičce ostrova a pily červený. pak přišel koncert, š. a mnoho zeleného listí a najednou byla půlnoc. jistě má pohled do korun stromů s horriblovským on the rise svoje kouzlo, pokud se ovšem někdo já pod vlivem nerozhodne zpívat. zejména pak v přítomnosti někoho, kdo má kapelu. zoe, potřebuju tě.
ze světa okolo jdou různý zprávy a nic nedává smysl. tak se aspoň hlásím z centra entropie.

Sunday, May 8

if then else

zaprášený ruce mám a špínu za nehtama a otvírám si frisco.
teď je totiž ta správná chvíle, 5 dní před odevzdáním dp se prokrastinuje dobře. panika vyčkává v koutku. a když napíšu, že právě teď spustilo nothing's impossible od dm, budete mi to věřit, žejo.
zorganizovala jsem si skříňku a v organizačním záchvatu probrala pohledy, co jsem dostávala před 8+ lety. a pad na mě smutek po těch dávnejch dobách, po těch lidech, s kterejma jsme se odcizili nikoliv mojí vinou.
mám spálený ramena a jsem chaotik. vypadávaj na mě věci ze všech koutů. v tanku, kterej dostaly kočky k vánocům jsem našla dlouho postrádanej obal na tiskárnu, z plechový krabičky vypadly milovaný náušnice z antalye, který jsem rozhodně nehledala. kdybych je hledala, tak je nenajdu. a ty bys chtěla být normální? ptaj se mě lidi. jsem chaotik. mám každej talíř jinej a když přijdu opilá domů, věším náušnice na okraje nádob. strašně ráda ten svůj chaos organizuju a jsem na něj hrdá. kdyby to někoho zajímalo, tak ho tady ráda provedu. tenhle pohled - když ho odklopíš, můžeš si přečíst zprávu (bsk and lu, sziget 2008). ve skříňce s kořením mám pohled s kořením z maroka. tohle je potrhanej a slepenej plakát ze starý pekárny, podepsanej eggnoise.
jsem chaotik. když jsem se sem nastěhovala, vytahala jsem ze skříně v předsíni ošklivý komunistický háky na oblečení. pak jsem tam našroubovala svoje, ale mikiny a tašky visej na klikách (mám jich 7). nábytek se sem odmítá vejít. kočky si otevíraj skříně a bydlej v nich. nejkrásnější kávovej stolek zoufale překáží. ze skleněný skříňky je skříňka na chlast. všehochuť. všude se válej předměty a bizarně vyvolávaj dojem, že to tak má bejt. plavat jsem nebyla přes měsíc, když si večer řeknu, že ráno půjdu, tak se celou noc budím. v diplomkový křeči si užívám večírky. zaháním úspěšně nechtěný vzpomínky. cpu prášky do černýho kocoura.
moc nebrečím, akorát nedávno, když to vypadalo, že zprávy budou blbý. příští víkend je ve žďáru pouť. loni byla zima a b. mě fotila s neonovou palmou. v lednu jsem si cestou tam roztrhla džíny. koleno mám pomlácený ještě teď a džíny nosím furt, protože se mi ta díra líbí.
plánuju tetování, ale ještě jsem pořád nepřišla na to, jak má vypadat. má bejt totiž strašně jednoduchý a zároveň originální a to je problém. a navíc na něj mám čas vždycky jednou za 4 měsíce, po krvi, abych měla co nejmenší pauzu.
v létě chci jet akorát na loď. dovolenou sežere škola a peníze sežere tajnej nejlepší na světě projekt. mám n gelů do koupele, protože si mezi nima ráda vybírám. v koupelně visí můj akt, tabulka interakcí, fotka krakonoše (piva) a značka londýnskýho metra s nápisem mind the gap.
a stejně mě překvapuje, jak ty starý věci fungujou. furt stejně, furt nostalgicky. on an island je pořád ještě internetová kavárna v dahabu.
dlouho jsem nebyla v brně. ještě chvíli a budu v londýně častějc. nečekala jsem (jako každej rok) že přijde jaro a ono přišlo (jako každej rok). před barákem zase voněj šeříky. jen ty běžící měsíce mě děsí, and then someday you find, ten years have got behind you, noone told you when to run a tak běžím taky, respektive poskakuju na startovní čáře, protože jestli bude tenhle projekt škola konečně za mnou, čeká mě už jen růžová budoucnost plná vlajících šatů, vejletů, ledově chladnejch plzní na zahrádkách, zírání do slunce a samozřejmě kariéra v budoucí nejlepší český indie gamedesignový formě.
stabilizovaná. nedělá mi problém cítit se dobře. vzít si sluchátka a cestou na bowling si zpívat. přestože nekonzumuju až tak velký množství drog, mám pocit, že se poslední dobou furt směju až moc. (no, a ty bys chtěla být normální?) a paradoxně je hodně moc legrace v práci, což je dobře. no nic. tejden bude dlouhej jak tejden před výplatou, neboť je nejen před výplatou, ale taky dopisovací a finišovací.
if then else. nějak bylo, nějak bude. a ne, nemůžu si koupit víno, který na etiketě nemá za tečkou mezeru.

Thursday, January 27

únorně

francouzština se prej napodruhý učí líp. musím to zkusit.
anouk říká, že mám víc psát, ale já bych se raději hrabala v minulosti, která se nějak vrší - starý poznámky roztroušený všude možně, málokdy s nějakým nadčasovým významem (i always fall in love for a reason. but it never makes sense. - 28.10.2008) - vyházený plakáty (ach ano, sweet 16) - starý moleskiny a jiný notepady, který pročítám.
hromady keců a bezúčelnosti, mimo jiný.
dívám se na: darii, čtu: asi milion věcí najednou, jako vždycky, poslouchám: poslední dobou hlavně ženy. a fotím neděle. a plavu. (a bude jaro, ach.)

Wednesday, January 5

Tuesday, January 4

2o11

arkádový dveře bez fotobuňky se přede mnou samy otevřou, ale jinak má tenhle rok šanci na to bejt docela normální.
a první pondělí v roce má smíšený signály: výtah čeká na patře, ale cestou zjistím, že jsem si vzala obráceně triko.

Sunday, January 2

soh...

mít dovolenou a být doma doesn't match. roste lenost, vyspávání, hraní her a pocit provinilosti "jestli já bych neměla dělat něco užitečnýho".
chtěla bych bejt jako b., která se pořád směje a svý pochybnosti si nechává pro sebe. je to hrozně osvěžující. r. dělá hodně let na klinice s nedonošenejma dětma. včera se nás po xtým drinku ptala, jestli to náhodou není zbytečný. jestli se do toho nedává příliš peněz, který pak někde jinde chyběj. b. by určitě neměla cestou domu slzy v očích, jako moje poslední dobou přecitlivělý já.
(na druhou stranu existuje i moje extrovertní já, který komunikuje s lidma v nočních tramvajích a poslední dobou se čím dál tím míň bojí mluvit. i když občas má problém se vymáčknout.)
doběhlo mi 365. v novým roce chci dofotit metro, konečně nafotit anouk.věci a určitě zopakovat 94 days of summer. a fotit víc na film.
a když jsme u toho metra, slibuju si míň rozmazanejch návratů domů. ony jsou poslední dobou takový příliš lítostivý.