zaprášený ruce mám a špínu za nehtama a otvírám si frisco.
teď je totiž ta správná chvíle, 5 dní před odevzdáním dp se prokrastinuje dobře. panika vyčkává v koutku. a když napíšu, že právě teď spustilo nothing's impossible od dm, budete mi to věřit, žejo.
zorganizovala jsem si skříňku a v organizačním záchvatu probrala pohledy, co jsem dostávala před 8+ lety. a pad na mě smutek po těch dávnejch dobách, po těch lidech, s kterejma jsme se odcizili nikoliv mojí vinou.
mám spálený ramena a jsem chaotik. vypadávaj na mě věci ze všech koutů. v tanku, kterej dostaly kočky k vánocům jsem našla dlouho postrádanej obal na tiskárnu, z plechový krabičky vypadly milovaný náušnice z antalye, který jsem rozhodně nehledala. kdybych je hledala, tak je nenajdu. a ty bys chtěla být normální? ptaj se mě lidi. jsem chaotik. mám každej talíř jinej a když přijdu opilá domů, věším náušnice na okraje nádob. strašně ráda ten svůj chaos organizuju a jsem na něj hrdá. kdyby to někoho zajímalo, tak ho tady ráda provedu. tenhle pohled - když ho odklopíš, můžeš si přečíst zprávu (bsk and lu, sziget 2008). ve skříňce s kořením mám pohled s kořením z maroka. tohle je potrhanej a slepenej plakát ze starý pekárny, podepsanej eggnoise.
jsem chaotik. když jsem se sem nastěhovala, vytahala jsem ze skříně v předsíni ošklivý komunistický háky na oblečení. pak jsem tam našroubovala svoje, ale mikiny a tašky visej na klikách (mám jich 7). nábytek se sem odmítá vejít. kočky si otevíraj skříně a bydlej v nich. nejkrásnější kávovej stolek zoufale překáží. ze skleněný skříňky je skříňka na chlast. všehochuť. všude se válej předměty a bizarně vyvolávaj dojem, že to tak má bejt. plavat jsem nebyla přes měsíc, když si večer řeknu, že ráno půjdu, tak se celou noc budím. v diplomkový křeči si užívám večírky. zaháním úspěšně nechtěný vzpomínky. cpu prášky do černýho kocoura.
moc nebrečím, akorát nedávno, když to vypadalo, že zprávy budou blbý. příští víkend je ve žďáru pouť. loni byla zima a b. mě fotila s neonovou palmou. v lednu jsem si cestou tam roztrhla džíny. koleno mám pomlácený ještě teď a džíny nosím furt, protože se mi ta díra líbí.
plánuju tetování, ale ještě jsem pořád nepřišla na to, jak má vypadat. má bejt totiž strašně jednoduchý a zároveň originální a to je problém. a navíc na něj mám čas vždycky jednou za 4 měsíce, po krvi, abych měla co nejmenší pauzu.
v létě chci jet akorát na loď. dovolenou sežere škola a peníze sežere tajnej nejlepší na světě projekt. mám n gelů do koupele, protože si mezi nima ráda vybírám. v koupelně visí můj akt, tabulka interakcí, fotka krakonoše (piva) a značka londýnskýho metra s nápisem mind the gap.
a stejně mě překvapuje, jak ty starý věci fungujou. furt stejně, furt nostalgicky. on an island je pořád ještě internetová kavárna v dahabu.
dlouho jsem nebyla v brně. ještě chvíli a budu v londýně častějc. nečekala jsem (jako každej rok) že přijde jaro a ono přišlo (jako každej rok). před barákem zase voněj šeříky. jen ty běžící měsíce mě děsí, and then someday you find, ten years have got behind you, noone told you when to run a tak běžím taky, respektive poskakuju na startovní čáře, protože jestli bude tenhle projekt škola konečně za mnou, čeká mě už jen růžová budoucnost plná vlajících šatů, vejletů, ledově chladnejch plzní na zahrádkách, zírání do slunce a samozřejmě kariéra v budoucí nejlepší český indie gamedesignový formě.
stabilizovaná. nedělá mi problém cítit se dobře. vzít si sluchátka a cestou na bowling si zpívat. přestože nekonzumuju až tak velký množství drog, mám pocit, že se poslední dobou furt směju až moc. (no, a ty bys chtěla být normální?) a paradoxně je hodně moc legrace v práci, což je dobře. no nic. tejden bude dlouhej jak tejden před výplatou, neboť je nejen před výplatou, ale taky dopisovací a finišovací.
if then else. nějak bylo, nějak bude. a ne, nemůžu si koupit víno, který na etiketě nemá za tečkou mezeru.