Friday, July 24
Wednesday, July 22
rána jsou smutnější než večer
že bude tenhle rok divnej mi došlo už kolem vánoc. že se mi za dva měsíce nepodaří dostat svůj život pod kontrolu by došlo i malýmu děcku. víru, ztrácím víru, zní z vedlejší místnosti. za ty dva měsíce jsem akorát zametla nepořádek pod koberec.
a teď jsem na expě. ráda opakuju, že naposled, ale ta finálnost toho slova mi nedochází. i když teprv začala a její chapadla mě ještě nestrhly, plíživě se připomíná příliš známýma věcma. to jak se nad hlavou točej hvězdy. to jak se točí mlejnek od kafe. to jak v noci zavírám oči a vím jistě, že do ničeho nevrazím, protože to tu znám poslepu.
mám pocit, že bych měla něco napsat, ale nevím co a komu, sdělila jsem včera b. napiš, odpověděl a tak hledám slova, což nejde hladce. odvykla jsem si psát. odvykla jsem pojmenovávat, co cítím a co si myslím. a nějak nemám chuť s tím zase začínat.
na mucholapce visí mrtvá vosa. všechno o tomhle místě už bylo napsaný a řečený. včera večer jsem šla po pozemku a cítila jsem intenzivní pach zkaženýho ovoce. sváry v mojí hlavě jsou stále silnější a paradoxně je mi všechno čím dál tím víc jedno. a cesta vede jenom dopředu.
jela bych pryč. vzala bych auto a vydala se poslepu na jih. jenže nemám s kým. dnešek byl horkej den, kdy slunce sušilo slzy. kdy už konečně pochopím, že jsem v tom sama?
vezmu auto a pojedu naslepo na jih. třeba mě tam někdo bude čekat.