strangers

prší. stejně jako mi cestou na nákup dojde, že písnička, na kterou jsem si nemohla vzpomenout, je právě tahle, dojde mi cestou z nákupu všechno ostatní. všechno do sebe zapadá jako kousky skládačky. příčiny i následky.

nevěřím. nevěřím ti. nedokážeš mě přesvědčit, že i když není dobře, bude líp. že když je dobře, tak to vydrží. nevěříš na budoucnost, nevěříš na plány, nevěříš na děti. tvoje sny zůstávaj v šuplíku a já musím snít sama. dospělost je umět je uskutečnit. umět mít na paměti, co chceme, a i když nejdou okolnosti příznivý, jít si za tím. je to takhle strašně jednoduchý.

nemám naději, nemám motivaci. ale je to tvoje beznaděj a tvoje demotivace. je to takhle strašně jednoduchý.

myšlenkování 1

je mi vlastně celkem dobře. mám toho strašně moc a nejsem si jistá, jak to zvládám, ale za poslední týden jsem stihla vidět fůru lidí, který jsem dlouho neviděla, a tak mi je prostě fajn. aspoň pokud zaspím stres, kterej si způsobuju prací, kterou si beru, a zkouškama, na který... kašlu. a spaní mi v poslední době jde. [vzbudila mě bouřka v půl dvanáctý ráno. - myslel jsem, že máš bouřky rád. - ale spánek mám radši!] otestovala jsem pár tataráků a zabila dnešní odpoledne naprostým flákáním, stejně jako včerejší noc a několik dalších částí minulých dnů, který by šly určitě využít efektivněji. nad tím, co mi řekl K budu ještě přemejšlet.

a teď budu pracovat na zoeině "hlavně nelhat sama sobě". a na zjišťování, co teda vlastně chci. třeba neubližovat. ale ono to plyne tak nějak všechno ze všeho navzájem. b říká, že pokud jde o budoucnost, musí bejt člověk trochu sobeckej. jinak by se akorát ničil. tak já to nějak všechno skloubím a uvidím. ještě že umím bejt tak děsně hrr, to tomu určitě pomůže :) pomoc, jde na mě sluníčková nálada, všechny vás miluju, nepila jsem, teda pila, ale už jsem střízlivá, tak to by pro dnešek stačilo.

you live your life as if it's real

znáš tetris, žejo, říkám j., já ho teď furt hraju, hlavně v metru, parádně tím zabiju čas. no a já si vždycky na začátek hodím pár kostiček špatně, abych to pak musela řešit. dobrá paralela k životu, nemyslíš?

je zima. je taková zima, že nosím pod peřinou svetr a dneska na koncertě jsem litovala, že nemám rukavice.

taky jsem dneska snědla plátek sýra, třetinu langoše a dva blacky. víte, že smíte vypít jen dva denně, říká žena v bufetu, když si jich kupuju šest.

já jsem v pohodě. jak řeším tu hypotéku, tak mě nezajímají ženský, nepiju a nemám deprese. - neboj, až budeš bydlet na vyšehradě, tak na to sbalíš každou. - i tebe? - hahaha. - no ale když budu mít byt na vyšehradě, to si budu moct vybírat.

je červen a je zima. bobtná ve mně vztek za všechny křivdy a zla a deprese a nevyslovený věci a já se dusím. a mrznu. ruce tisknu na klávesnici notebooku, která trochu hřeje, divím se, kolik je zase hodin a nepřemýšlím.

straší mě minulost. chodí ke mně ve snech, vysmívá se mi. před třema lety bylo studený jaro a pak najednou přišel měsíc horka. má smysl nechat přicházet žhavý července a přehazovat si jima veškerý reality?

jsem zlá. a vím to. vyčítám, nadávám, třesu se zimou a nebojuju. zatím jsem s tímhle rokem spokojená, vím, že jdu většinou dopředu. zase se znám o chlup víc. vím, co bych chtěla, aspoň trochu. ta trocha je křišťálově průzračná, jako rampouchy, co mi každou chvíli narostou po těle. jako ledový střepy, který mi protínají srdce. jako hromada slz který přicházejí dnes a denně. kdyby to nebolelo, nebyl by to život.

cítím led. před třema rokama jsem chodila pod nuselákem a poslouchala no more shall we part. před třema rokama jsem změnila svůj život. cítím led. jsem ledová královna. už nebudu hodná. budu zlá a budu mít srdce plný ledu. srdce jako arktická krajina. klidný, tichý, vyrovnaný.

foťák jsem nevzala do ruky dlouhý týdny. pracuju. občas se učím. a zase se klepu zimou. díky za těch pár horkejch dní, kdy jsme s akrab jely na hostivař a chytaly slunce.

kdy jsi byla naposledy šťastná?

definice štěstí. a) vědět, že mají věci smysl. radost z maličkostí, slunce déšť vůně za oknem. jaro před dvěma rokama. věci celek. b) vědět, že nemusím myslet, že můžu padat sama v sobě, opíjet se a zapomínat. loňskej podzim. státnice. a tak. zapomenout na to, že štěstí není. a malý detaily všude, šťastnej dětskej smích (můj), kterej občas přijde, jako když dostanu tatarák v malinkatejch mističkách nebo když si objednám pruhovaný kalhoty nebo když kocour udělá naprosto cokoliv.

ztratila jsem pojmy. ztratila jsem se v překladu směrem já ty. plavu, ale ten trychtýř mě pořád víc vcucává. za zrcadlem je celej novej svět. chci a nechci proplavat. je mi smutno. čekám jednu podanou ruku, ale ta nepřichází.

really. how can it feel this lonely?