zimní

mám chuť dát si na záda ceduli "nejsem tady". všechno se sere a já nevím co jsou příčiny a co jsou následky. mám chuť pít, všem beru jídlo, nemám nic.

chci daleko, chci pryč, je mi blbě.

já bych všechny ty vánoce zakázala

v tescu nemají škrabku na brambory a mačkátko na salát.

neposlouchá mě vypalovačka, ničí mi dvd a já nevím proč. potřebuju udělat místo na disku, ale dneska to nebude.

první vánoce. stromeček stojí, uá, musím ho zalít. (rozlito po zemi.)

jen já a mega sklenice vína. a moje úžasné cigarety z duty free shopu, které mi vinou štědrého rozdávání ubývají příliš rychle. stejně jako peníze. od turecka. potřebovala bych klid nebo víc motivace. nebo nevím. zjišťuju, že se panicky bojím změn, že se strašně nerada vzdávám něčeho, co je moje. což je hloupé, pokud bychom se třeba měli časem stěhovat (to se ale nestane, protože to by nejdřív někdo musel zasádrovat ty díry ve zdi.)

a děje se toho teď tolik. včera jsme byli na brianovi, procházka z aera do vršovic incl. spousta chlebíčků (za chvíli půjdu pokračovat v likvidaci) a noc v jedné posteli se dvěma chlapy (i když...). předtím vídeň: punč, kebap, přírodovědné muzeum. zase mě přepadly pitomé výčitky, že jsem měla studovat vědu, že jsem mohla víc chtít. asi se jich nezbavím nikdy. bolí mě záda a dává se do mě zima. asi málo vína. děkuju bsk a nio za dárky, jsou úžasné.

třeba s novým rokem přijde kočka. jen tu skříň kdybychom měli.

co psát. pořád mě něco napadá a klasicky zapomínám. nejvysněnější dárek leží někde na poště. další dárek se moc moc moc hodí a určitě teď budu fotit ještě líp (i když to že mi p* řekl, že fotím líp než on, nemohl myslet vážně).

pozítří odjezd na zimní, v úpici není sníh. a silvestr snad u fre. přežrala jsem se zbytků a šla bych si lehnout, ale ještě budu chvíli koukat na futu, dopíjet a cpát se haagen dazs. to bude zase ráno, ještě že nemáme váhu.

a čas mi zase utíká

miluju léto.

nenávidím zimu.

vánoce jsou mírně neutrální. dárky mám, ale ne všechny, stromeček nemám, cukroví nestíhám. ale domácí vaječňák, ten je, vezmu dnes k fre.

je toho na mě moc. těším se na moc věcí a moc věcí už chci mít za sebou. tenhle týden je nejnabitější, večírky, koncerty, učení, práce, chci navštívit blanku, chci na grilování ke kulidě, chci spát a když to vyjde, chci na konec týdne do vídně. moc. moc je to slovo. pomoc. je toho moc.

turecko: ephesos

(a teď jsem si vzpomněla, jak jsem se na mostě mezi evropou a asií ptala, jestli jdeme do brna :)

na lepší usnutí v autobuse dostanu lexaurin, ale dřív než stačí zapůsobit, najedeme na trajekt a já, ve vzpomínkách na všechny cesty na sever, vyletím na palubu, kde si dáme sendvič a fotíme ve strašné zimě a větru měsíc a hvězdy.

v osm ráno jsme na místě, pro mě nezvyklý čas. dáváme si pravé turecké kafe, společnost několika koček včetně jedné napůl modrooké napůl žlutooké je příjemná a ani není moc zima. a tak se vydáváme na zříceniny, jediná pořádná dávka minulosti za celý týden. nevadí mi to, ani trochu. zjistila jsem že statické zážitky nejsou pro mě. ephesos je krásný, ale co je mrtvý kámen proti třem živým koťatům, které za námi jdou půlku cesty a druhou je vystřídají dvě zrzavé kočky, které jsou si hrozně podobné.

představovala jsem si antický život, když moře bylo blíž, a nemuselo to být špatné. a turci mají občas nečekaně modré oči (kolem mě jsou poslední dobou samí modroocí nebo modrozelenoocí). (nejde mi dělat černobílé fotky.) zvláštní mraky, zvláštní světlo a do toho ty staré kameny. a kočky.

[všichni se hrabeme ve stejných problémech. i kdyby to mělo dávat smysl obecně, individuálně ho to dávat nebude. to nic, to jsou jen noční úvahy.]

turecko: istanbul

turecko. turecko! návrat do reality je prudký a bez varování. v jednu chvíli jsme čekali na mnichovském letišti na autobus do prahy a další už jsem usínala zase doma. uteklo to příliš rychle. wtz.

tak nejdřív odkud a kam jsme jeli. v pondělí nás aleq vezl do mnichova. strašně sněžilo, jak se znám, tak tuhle zimu asi naposledy, jak jinak. (ale zato teď je v praze skorojarně.) i když jsem se snažila, aby to tak nebylo, stejně jsem byla z letu nervózní a uklidňovala jsem se německým pivem. samotný start tomu taky nepřidal, polévali nám křídla nějakou nemrznoucí hmotou a mě to děsilo hodně. ostatně přistání v istanbulu bylo taky veselé, turbulence třikrát horší, než když jsme se na jaře vraceli ze španělska... (el: ty mě asi zabiješ, ale mně se to líbí.)

mraky osvětlené měsícem.

přistání. posílám sms, že žiju. do rána daleko, k smrti kousek, polousínáme na letišti, odkud není čas vydat se na autobus. hodinu a půl pak kloužeme ospalým a deštivým ránem k centru městem, autobus strašně topí, ale já nemám sílu sundat si ani mikinu. přeplavíme se lodí a já jdu za elem (který se vyzná) jako pejsek, dokud nenajdeme hotel a neupadneme do komatu.

hotel je v sultanahmetu a po probuzení vyrážíme zkoumat okolí. propleteme se mezi hagia sofia a modrou mešitou a zamíříme do přístavu. ochutnávám okolí. slunce zapadne, kočičky jsou všude. dáváme si první kebab a taky čerstvou rybu. most vede do asie. (já: mně se tam nechce... ale zase, jít pěšky z evropy do asie... tak jo!) dojdeme do asie a potom se zase vrátíme zpátky. setmí se a my si sedneme na nádvoří mešity v přístavu. přijde kočička a vleze elovi na klín a přede. (seberu mu ji.)

v hotelu na hodinku usneme, asi jsme přebrali kočičí režimy, a večer se vydáme do čajovny. potom vypijeme lahvičku duty free alkoholu a usneme. ráno nás čeká hagia sofia, bazary (smlouvací kapacity o 1/3 dolů, xoxo), opět čajovna a odjezd nočním autobusem, směr selçuk a ephesos.