bouřkové okamžiky

včera byla bouřka. :m: seděl na okně a držkoval, že nevidí blesky, protože je otočený do místnosti, aby mě slyšel. otoč se, řekla jsem s jistotou a v tu chvíli rozzářil oblohu obrovský blesk. jsi divná, víš to?

o chvíli později jsem řekla blesk zlomek vteřiny předtím než nastal.

a pak ještě mockrát, ale zázrak už se neopakoval. nevadí.

zásadní otázka

jsme my ještě my?

in the evening

žiju ve vzduchoprázdnu. program na obnovu pocitů. pojetí času se liší; plyne obvyklou školní/pracovní prudkostí. zbytek je v řádu týdnů nejmíň. sny a tak. zejtra má přijít bouřka. taková ta celonoční. zachumlám se do černý peřiny a usnu se šumícím dešťem. rain song.

program na obnovu samy sebe. jestli mě náhodou neštve že nesplňuju vlastní cizí představy - furt mám pocit, že by mě chtěli lidi vidět nějak. že se nechovám obecně. jak bych měla. a i když si říkám, jak je mi to jedno, tak není.

bezohledná, citlivá, chytrá, empatická etc jsem málo a moc. nerozhodná. měla bych si vybrat, co teda budu. měla bych si stát za tím, co si myslím. měla bych si dál myslet, že jde všechno zlomit přes koleno, protože se aspoň něco děje. měla bych. měla bych vědět, že je to můj život, a že nemám nic reakci odpověď očekávání pochvalu po nikom chtít. děsí mě myšlenka, že bych ten život zvládla sama. děsí mě moje potřeba velkejch věcí. velkejch plánů. a schopnost zamotat a ztratit se sama v sobě. kdybych byla jako j., kdybych byla drama queen, mohla bych manipulovat dělat scény bavit se. ale já jen všechno prožívám. před rokem jsem šílela z věcí, který nezměním. teď se je pokouším měnit.

a v odpověď jen ozvěna. pořád. a já to pořád nevzdávám.

some days are

čtu knihu. ležím na posteli. mám okno dokořán, protože má přijít slejvák. čekám na déšť. čtu knihu a nesoustředím se.

jako ostatně skoro nikdy.

pondělí a úterý hormonální peklo, podrážděnost, neschopnost, zmrtvělost. otupělost.

chladivý závan zpoza okna, černý závěsy se chvějou.

středa ráj, slunce teplo přehrada. řídím, řízení mě baví, dělám chyby a poučuju se a na konci mám vždycky nesmírně dobrej pocit. i trochu slunce jsem chytla a občas se pokochám pohledem do zrcadla na ne až tak úplně bílý ramena.

čekám na bouřku. ztratila jsem kalendář, byl tady, vážně, na ploše.

taky jsem ztratila šaty bleděmodrý, nevím jak je to možný, ale když usínám, tak na ně myslím, a přemýšlím co jsem s nima provedla. protože to prostě není možný.

poslední dobou miluju zelenou.

v příštích dvou tejdnech mám získat n zápočtů, udělat dvě zkoušky, dokončit projekt. do toho překládám. do toho jsem si vzala zlom se šibeničním termínem.

protože se bojím. protože potřebuju práci.

protože chci a protože mám potřebu si pořád něco dokazovat. nebudu spát, nebudu jíst, nebudu uklízet.

podle radaru je bouřka přímo nade mnou. ale já nic neslyším. věci jsou vždycky někde děsně blízko a já je nevidím neslyším. je tma.

jako když jsme jeli naposledy do brna a na dálnici jsme vjeli do bouřky. temno. kontury černejch mraků. slejvák. paráda.

zejtra jedem taky do brna. třeba bude zase bouřka.

moondance

místa kam se nevrátíme. sny který se nestanou.

je mi smutno. zoe je taky smutno. mně je asi smutno jinak. z toho, že beru svoje jistoty a házím je do vzduchu. co zůstane? a z toho, že když se v tom začnu ztrácet a pochybovat, najednou zjistím, že jsem to stejně udělat musela.

tichý studený tlapky. jedna z koček ve dvoře nepřežila zimu.

straší mě apatie. i když pomalu ale jistě plním naplánovaný věci, výhled končí u dnešního večera. večer se zachumlám pod peřinu, dám si kocoura pod hlavu a uvidím. divný sny, divný noci. pořád se blížím k tisícímu příspěvku, občas odmažu nebo přirozepíšu rozepsaný. úplněk.

potřebuju kafe. potřebuju změnu.

vystavět si dokonalej svět by nemuselo bejt tak těžký. stačilo by aby se skládal z dokonalejch částí. a mezi náma, dokonalý se často rovná oranžový.

updown

pořád ten samej vnitřnosti svírající strach. nahoru a dolů, vždycky je na konci ten samej pád na dno. okolí. dezorientace, strach o sebe a o budoucnost. prostě se neorientuju. prostě toho nikdy neudělám dost. s tímhle mi nepomůžou moje možná někdy terapie, s tímhle mi nepomůže nic, můžu znát svou cenu, můžu se mít ráda a stejně čas od času uvidím tu hnusnou, nahou pravdu, že do tohohle světa nezapadám a že jediný, co můžu dělat, je snažit se, aby mi neublížil moc.

sen/den 1/ground zero

sometimes i feel like my only friend is the city i live in

zdálo se mi v noci, že bydlím v domě v centru. zatímco dole byl můj malý byt téměř ve sklepě, nad ním byl ohromnej barák s dírou uprostřed jako nákupní galerie. nahoře byla restaurace a taky vyhlídka na město, stála jsem na terase a dívala se na úzkou prudkou řeku dole. měla jsem výtah, který jel z bytu nahoru, ale dolů ne, dolů se muselo pípnout kartou a tu jsem neměla. takže jsem byla vyhnanec v domě, kde jsem žila a chodila jsem dolů po schodech bez bot v pruhovanejch ponožkách.

interpretace?

rozepsáno

vždycky něco rozepíšu, a pak už se k tomu nevracím. obecnej problém.

ledej je krutej (studenej).

únor je bezútěšnej (moc holejch stromů moc dlouho).

březen je netrpělivej.

duben

duben je pryč. a já nepíšu. čím je člověk starší, tím má víc pochybností, konstatuju včera. chybí mi nadhled.

a ztrácím myšlenku za myšlenkou. je jeden člověk, s kterým si poslední dobou nerozumím. potřebuju s ním trávit víc času, potřebuju ho pochopit. ji.

a hudba. jako vždycky. poslední tejden jsem se nezvedla od počítače, mechanicky jsem pouštěla, co mi přišlo pod ruku. na oplátku si myslím/doufám, že jsem si vedla dobře. v kontrastu s tím čtvrteční večer v brně. probdít se do jasný hlavy, krystalicky čistá hudba. každý známý slovo. všude milý vzpomínky. can't you see, it all makes perfect sense?

nevím, co dělám špatně. moje sebereflexe funguje, ale nemá reakce jinde. a já jsem ta špatná co vezme tvůj fancy sýr a nakrají ho k vínu a v noci si přivede kamarády a nalejvá jim metaxu co jsme ji za rok co ji máme nebyli schopný vypít a

a já si pořád přijdu mimo.

květen je měsíc lásky. a změn.