Saturday, September 29

noční úvahy

vytrhnout si vlas je intimnější než se svlíknout.
líbí se mi net 2.0. líbí se mi sdílet. ale pravidelně propadám panice, že to přece nemůže fungovat.
vědět co chci znameně vědět o nemožnosti/možnoti toho dosáhnout, vědět o podmínkách. jsem ráda že to nevím.
mohla bych psát o tom co se děje, ale můj život je trapně binární. práce/akce. začne škola. myslím že se těším. budu žít triálně.

Thursday, September 27

tak teda ten průser

no, nejeli jsme. co jsem taky mohla čekat. moc práce. ani nevím jestli je to pravda.

Monday, September 24

t=-třianěco

tak jsem teda taky pro. na flickru. podruhý jsem narazila na hranici dvouset fotek a řekla jsem si že už na to jako mám. je to dobrej pocit.
nedělní večer. dodělat resty. shodli jsme se s chlebem že mít možnost pracovat když se nám chce, což máme, znamená že toho vlastně uděláme víc. když denně udělám jeden koňskej salám (opět poníková analogie), pak na tom budu víc než dobře. a můžu vstát v deset, dojít si pro snídani a udělat si kafe. není to žádnej zázrak, ale já se ještě pokouším studovat, jak se mi bolestně připomene už za tejden.
itálie je taková mlhavá. prej že jestli k tomu budes mit pristup "bude to desnej pruser", tak to bude desnej pruser. ale jinak jsem si koupila plavky a hodlám si to užít, protože zatím, klepu na dřevo, to vypadá že pojedem. ehm. asi bych měla začít hledat pas.

Sunday, September 23

taška plná divnejch věcí

páteční ráno nese všechny příznaky pondělí. nedaří se. mám chuť zůstat doma a koukat do kouta (kočky pochopí). překonám se a na místo srazu s modrým autem dorazím, i když mi to dá trochu zabrat a musím se orientovat podle slunce.
cesta je vtipná. když stojíme před brnem v koloně, míjíme pohřebáky.
proč máte vzadu ty repráky? vždyť oni vás už stejně neslyší!
vt mě vyhodí u grandu. jsem unavená, strašně unavená, ploužím se na maliňák a v hlavě mám pusto prázdno, brno ztratilo svoji nostalgii, myslím si, už nevyskakuju jako před dvěma lety z vlaku do deště, už mě netrápí kdy přijedu příště, už to není cílový město, kde je někdo, kdokoliv. (měla bych místo psaní pracovat.)
takže v pomaláči jako kdysi pijeme pastis a jako kdysi dostaneme ledový srdíčka a pivo a kofola a hermelín. chtěla jsem prostě pít jedno pivo za druhým jako kdysi ale nějak se nechytám a asi by to nemělo cenu.
chce se mi spát.
takže na privátě usínáme velmi rychle. a ráno vyrážím do města na kafe, pěšky až na čáru, je horko. potkávám se s chlebem a potvrzuje se, že na čáře dříve nebo později potkáte všechny. kafe na sebe záhadně a nezodpovědně vezme podobu lahve burčáku, je jedenáct ráno, brněnské víry hučí kolem mojí hlavy anebo je to možná vítr, ale nechám se strhnout ráda ráda ráda

otázka za pět bodů

ještě malá zastávka pro modrou a oranžovou a pak už sedíme na petrově a víme všechno, vítr strašně fouká a slunce strašně svítí.
problém čechů je, že přemýšlí moc. a taky přemýšlí málo.
kolem projde slečna, která nese mrkev. s mašličkou.

slečna s mrkví

největší omyl je čistě v tom, že si myslíš, že děláš omyl. (ergo: dělej si co chceš.) proletí letadlo.

higher and higher

cestičky jsou stále klikatější a to se nehneme z místa. hluboko pod náma jezdí vláček na uhlí. ale nemá koleje. (poznámka z prahy: nemám ráda autobusy. nedrží se kolejí, můžou kamkoliv zahnout, můžou vás zavést někam úplně pryč. když jedu někam do neznáma autobusem, vždycky mi buší splašeně srdce.)
přijde pán s krysou.

pán s krysou

doploužíme se na špilas, sbíráme divný věci. možná na nic nepřijdeme. možná jen tak mluvíme, možná nic smysl nemělo nikdy, ale tohle odpoledne ho má. zase ta zničující modrá na podzimní obloze. o tom už ani nemá cenu mluvit. tak je to vždycky.
rozloučíme se. nikoho nechytí policajti, ale co, burčák už beztak vyprchal. vypršel. na okně sedí kočka. sedí a kouká.

pohled kočičí

než mě pohltí vlak, ještě chvíle uplyne. jako vždycky jede pozdě. a když přijede, schoulím se na sedadle, zase se musím dívat zpátky, vytáhnu salátové vydání kafky na pobřeží a čtu. nevyhnutelnost, to není nic jiného než osamostatněná idea. stojí mimo veškerou logiku, morálku a smysl. od začátku do konce v sobě integruje všechny funkce své role. [...] není ani logická, ani morální, ani nenese význam, rodí se ze vztahů.
a tak. jdu prázdnou nádražní chodbou. jo, tady. jedno setkání. a krakow główny, hlásí rozhlas, rychle nastupujte, nastupujte, rychlík silesia, ahoj gilmoure, všechno souvisí se vším. obalím se oranžovým šátkem a jsem zase v normálním světě.
faster than the speed of mind
both my arms are wrapped around
this new experience
my head in clouds
my feet firmly on the ground
towards the light
i will walk
and wrapped my arms around the ground
beneath my feet
towards the light
i will run
i will run
towards the light
i will run
leaving brno 03
leaving brno 05
leaving brno 07

Friday, September 21

pátek, vole

nakonec nevím nic. ale vím že rohlík s hermelínem, chilli a česnekem trochu pomáhá na stav, kterej bych neoznačila jako kocovinu, ale spíš podivnou otupělost alkoholem a nedostatkem spánku. snad se cestou do brna prospím.

Wednesday, September 19

restless feelings

s aplikací liiny terminologie bych se vyjádřila, že můj poník zatím prospívá. když jsem dnes poprvé volala panu medvědovi, tak říkal, ať přijdu, že mi vnutí nějakou práci. sice bych o víkendu chtěla konečně do brna, aspoň na chvíli, ale moje s(ebe)vědomí mě možná nenechá. oproti psychicky vyčerpávající práci ve firmě působí totiž poník celkem hojivě, i když se taky rozčiluju. ale ne tolik.
podzim na mě působí podivně. šéf: nemůžeš mít tu dobrou náladu pořád? - to není dobrá nálada, to je hysterie, odpovídám a to ještě nevím, že mě čeká včerejší dámská jízda, kde budu po deci (!) červeného velmi nápadná a velmi výmluvná a velmi vtipná, což byla (špatně) maskovaná hysterie též. aspoň jsme pobraly zásadní témata a zbyl mi dobrý pocit, že jediný jak přežít je skutečně pořád mluvit a poslouchat, sdělovat, posuzovat, dozvídat se, porovnávat.
v neděli jsme se s bsk, tedy blueskinem, byli najíst v nenápadném čínském bistru u nás ve vršovicích. zatímco on dostal jídlo na modrém tácu s nápisem blue life, mně přinesli talíř na oranžovém táci s pomeranči a nápisem orange. trochu nás to zarazilo. a pak jsme byli mozkovat a bylo to fajn.
a co je nejlepší, zítra naplánujeme itálii a příští týden, když všechno půjde, po skoro 3/4 roce uvidím moře. chybí mi tak jak jen může moře chybět, takže je mi celkem jedno, jestli bude zima, já se koupat budu.

Monday, September 17

to jsem celá já

snídám broskve
obědvám kafe a broskve
večeřím bagetu
... a v noci popíjím burčák a okusuju svoje zralé sýry.

Sunday, September 16

sama doma

v praxi to znamená, že:
nejím. na to není čas.
pracuju. ale jde to ztuha. donutila jsem se na o kousek míň než jsem chtěla a i to je úspěch.
s m. (see old příspěvky for kontext) si vyměňuju zprávy v souvislosti s jeho narozeninama. [úvaha jedna: těší mě, jak si nakonec přese všechno s většinou bývalejch pořád rozumím. snad nebudu moc mluvit za někoho jinýho, když řeknu, že to stálo za to, projít si tím.]
nejsem v brně. jestli to vyjde příští víkend, bude to super.
[o šest hodin, jedno podivné jídlo a hodně vína, půl filmu a dva díly různých seriálů později] byl tady bsk a četli jsme si knížku seks partnerski. zajímalo by mě kde tady vzala.
[úvaha dvě. variety. líbí se mi, že si můžu vybírat. každá blbost, kterou potřebujeme, comes in variety.]
a tak se dívám na druhou půlku filmu a pomalu usínám.

Saturday, September 15

kraťoulince

stejně jak svítí slunce
ve vzduchu je všechno, jaro léto podzim zima. prahu navštěvující nau a kašpík a já se procházíme na bohdalci a slunce pálí.
včera večer jsme se ivou a b. a jeho martinou, šéfem a šéfoženou vydali k legedární váze a dva legendární kozli plus jeden brufen mi spravily celodenní otrávenost a bolehlav z noci předtím. to jsme se s bsk zavřeli v koupelně a dívali se jak svítí topení a řešili jsme něco, co už vůbec nevím co to bylo. a měli jsme dobrý víno a taky dobrej sýr s ořechama a vůbec.
nevím jestli je to stabilizace a nevím jestli něco jako stabilizaci vůbec chci. a tak se trochu vztekám a dělám pitomosti, nezodpovědně v pátek v noci nepracuju ale se spícím :m: za zády hraju hírousy. a věci jako minulost mi přijdou mrtvý, zakopaný, vykopaný a spláchnutý. prostě nebylo a basta, jediný co má smysl je teď plus asi padesát popsanejch stránek z loni a slzama rozpatlaný vzpomínky na poslední expediční noc. a taky na ty předtim. prostě tak.
mám chuť zpívat si so this is christmas. so this is. whatever. xixi.

Wednesday, September 12

jeden ze snů způsobených předávkováním kafem

nad náma, tam kde bývaly domy, stojí jen zdi, jak zjišťuju, když sejdu zatáčkou. do jedněch dveří vchází několik postav, jsou celé v černém, mají černé kápě. nevidím, jestli mají díry pro oči, ale později zjistím že jo. soudci, napadne mě. kkk naruby?
neslyšní, černí. jinak tu není ani noha. když obejdu ten dům nedům, vidím, jak tam cosi řeší, za dveřma ve zdi. když potkám dalšího, zeptám se, co se děje, ty to nevíš, řekne. končí svět.
končí?
no.
nevypadá, že by ho to trápilo. teda vidím jen jeho oči, ale stejně. nezúčastněnost.
vezme mě k sobě do auta a dívám se, jak jednotlivé věci, domy, ulice mizí. má takovou zbraň. něco, co odstraňuje věci.
už když řekl že se můžu dívat, tak se mi líbil. ale proč zrovna já? jsem tu poslední?
je mi smutno.

zavři oči ať už spíš

důležitý je běžet ty tři patra tak rychle, že si ani nevšimnete, že běžíte. pak to není tak vysoko.
písmenka už se mi pletou před očima. ten novej džob, nic moc, ale zkušenost to je.
a ty zimní barvy, well, that's on purpose. nemůžu si vychutnávat že je hnusně, řekla jsem bsk, jsem dospělá, šťastná a zadaná.
snažíš se mi tím něco naznačit? řekl on.
ale vážně uvažuju poprvý v životě že si koupím deštník. buď úplně průhlednej nebo úplně barevnej. kdybyste o nějakym věděli, řekněte mi.
šťastná. takový blbý slovo. z týhle židle mě bolej záda a dneska jsme byly zas konečně tancovat, já ona ona. taky jsme doma pustili topení.
a jestli po tom večerním kafi zas nebudu spát, tak se... potřebovala bych nějakej omezenej dávkovač energie. dvě kapky prosím, zas tak do tý jedný, pak se přitulim a usnu.

Monday, September 10

myženy

v pátek jsme se s akrab sebraly a vyrazily autem na šumavu. s krabicí müsli, lahví vína a akrabím salátem. a protože bylo hnusně, víkend jsme pročetly, ale obě cesty a všechny procházky jsme povídaly a povídaly. rozhodně to bylo fajn. a taky krajina. za posledních pět šest let už jsem zapomněla, jak je tam krásně a docela mě to mrzí. takže jsem půlku úvah strávila přemítáním o tom, co bylo. (skoro deset dní v jedné chatě, babí léto, the quest, spousta kamarádů. a podzimní slunce, suchá tráva, a ty lesy... a povolení vjezdu do rezervace 1. stupně, takže tohle všechno ještě čistší a destilovanější... asi je dobře, že je to tam tak daleko.)
chtělo by to častěji takovouhle injekci lesů a vůní. mraky olizovaly lesy a naopak a lipno bylo šedivý a vlnový skoro jako moře. fotky snad časem. až mi bude fungovat photoshop. (to je vůbec velmi podivná záležitost, ale předpokládám, že tu není nikdo, kdo by mi mohl poradit. prostě mi to místo červené a oranžové zobrazuje fialovou. jako by červená a oranžová, takový pěkný barvy, vůbec neexistovaly. a není to nastavením, už jsem to zkoumala několikrát. asi to není ani nastavením karty. nechápu.)
za hodinu a něco budu zkoušet... pracovat. něco nového. tak si držím palec, jeden, ty zbylé dnes potřebuje :m:.
a mám divný virtuální sny. plný divný touhy.

Tuesday, September 4

podzim podzim podzim podzim

když čekám na vršnám na tramvaj, přijede mrak a začne pršet. kolem dokola modrá obloha.
poslední krok před reinstalací počítače je uložení si několika milých sms z mobilového programu. bolest? vážně, připadám si jako v mlze. tyhle milý slova jsem někomu posílala? už mi ani nepřijde, že na minulosti visím, spíš prostě jen nechci zapomenout některý křehké chvíle.
piju jasmínovej čaj. když lezu do metra, vítr mi bere vlasy. cítím se zrzavě.
a když jsem šla tuhle kolem bohemky, objevila jsem alej, kam budu chodit fotit podzim.
sere mě ta fiktivní rozjásanost venku. barvy a slunce. jediný skutečný období je léto.

z toho bych se zeblilla

asi jsem lhala. útočí na mě podzim. mám pocit neexistence. na pozadí si dám velký smutný listy. že bych nešla do práce? je tu zima. neexistuju.
bsk neví, jak vypadá pekáč a já nevím nic. smysl nesmysl.
a ad nadpis: nechoďte do billy. bude vám blbě jako mně. divný zboží, omezenej výběr, neumějí vážit na pokladně. a tak vůbec, nějak mě ten pobyt tam maximálně vydeptal. budu podporovat vietnamské obchodníky.

Monday, September 3

getting colder, getting older

houby. prolejzáme les, bolí nás nohy, všichni koho potkáme, mají plné košíky. i tak to vystačí na čtyři skleničky naložených a dvě večeře. a utahaná jsem, že o půlnoci zalehnu a spím až do rána.
čtu tajemný plamen královny loany (eco). jedna z knížek, co už na první straně člověk užasne nad autorovým přehledem a schopnostmi formulovat (srovnatelné mě napadá třeba sběratel autogramů. nebo možná bernieres. a určitě další, který si nevybavuju). a s hrdinou si rozumíme. někdy je v mým životě příliš mlhy.
mlha. podzim, jo, je zima, nejtepleji už je tradičně pod sprchou. a taky máme lednici. a počítače, ze kterých budeme tvořit síť. a novej, neposkvrněnej disk, kde si všechno uspořádám, až se prohrabu čtyři roky starým nánosem neskutečnýho bordelu. chtělo by to ještě stolek, vlastně dva.
v sobotu jsem se na hvězdárně opila tak, jako už dlouho ne, a zejména jako už dlouho ne tam. vzpomínky, hm. to je přesně ta mlha. něco/někdo byl částí mýho života a já to neumím zrekonstruovat. mlha. nepamatuju si. musela bych se sakra snažit přemýšlet. je to divný. pamatuju si čísla, hesla (většinou), dny v týdnu (kdy se co stalo třeba před rokem). nepamatuju si myšlenky, fakta, sebe dřív. ale možná je to dobře.
a taky máme fikus.