Thursday, May 31

v kostce kouli

poláci se bojí zesměšňování v zahraničí. aby ne. taky se bojím. v souladu s narůstající schizofrenií domova si připadám malá a neschopná. světy, do kterých jsem dřív utíkala, neexistují. tváří tvář mému skepticismu vůči všemu nemají smysl. zbývá víra sama v sebe a ta je křehká.
studené konečky prstů. studené oči.
mám školu. osmnáct kreditů za zápočtový týden, dva předtermíny. ironie, jak to jde snadno. a největší překážky jsou přede mnou pořád. a taky aspoň tři roky.
včera jsme byli na noc v brně. na ohňostroje. v dešti jsme se střídali u spouště. pršelo drobně a nad přehradou se zvedal mrak zbytků po střelným prachu. :m: četl ve vlaku nikdykde a já mu četla přes rameno poslední stránky.
k obědu dvojku červeného ve fra. spánek v ec každý na jednom sedadle. detailů mám málo. nějak mi mizí ze života.
mám strach. život vrhá slunce do očí. práce mě vysiluje. tolik, že to možná ani není mnou a já nevím co s tím. léto před sebou, plány taky.
mám jména. na hvězdárně mi vždycky říkali zdrobněle a taky pan ef mi tak říkával, a když mi teď píše z japonska, pro něj večer a opilý, pro mě nudné odpoledne v práci, je v tom divnej smutek uplynulejch možností, věcí, na který jsem dávno nevzpomínala, jako jedna kalba na letný, přednášky na matfyzu a taky jedno odpoledne v ondřejově, jo, šest let zpátky a kde jsme my. prostě mi není úplně nejlíp, strašidla jsou všude, jediný brno nestraší. a už asi nebude.
a jména ještěrka se nedokážu zbavit, vím, že to jsem já, že vždycky reflektuju dění ve svém okolí jako chameleon, že miluju léto a horký slunce. někdo to jméno odhalit musel.
vlasy si nechám běžet po zádech a půjdu spát, je toho moc, věty a knihy, psaní nepomáhá. :m: celý den spí. zatančila bych si, ale to bych se musela držet na nohou.

Saturday, May 26

the may song

i'm following large drops of rain
choděj bouřky okolo.
strašně často ztrácím nápady, musím nosit víc poznámkovníčků. v úterý jsme pily s ivou v al capone's, časy, kdy jsem měla strach, že si nebudeme mít co říct, jsou definitivně pryč.
zkouškový ještě nezačalo, ale já už se učím, příští týden je zápočtovej. týden ve znamení detailů, jahodová dýmka na dece v trávě vprostřed noci, první vlastní yogi, dvanáctiletý chivas regal s neblahými následky, úžasně horké dny, s akrab vzpomínky na střední školu.
foťák neustále na rameni, vžívání se. potřebuju se naučit brát vážně aspoň něco. (a hlavně strašně chci.)

Sunday, May 20

from the first time we saw

protože je krásně, a taky proto, že mě moje nekreativní a nezáživná práce poslední dobou začíná srát, utíkám z ní dřív a zaseknu se v malém obchůdku s hezkýma věcma. třeba s náušnicemi.


kafe se zw. a den na to vyrážím do brna, vlakem, sama, jako už dlouho ne. vindobona je nová, což mě donutí k přemýšlení o tom, jak je moje pseudozcestovalost do brna křehká a jak mě nové věci rozhazují. nicméně zásuvky na notebook jsou fajn, příště je určitě využiju.
brno je vylidněné a já mám tři hodiny na to, abych prošla město, něco málo vyfotila, prošla si botanickou zahradu a vůbec veveří, kde znám každou hospodu. kdysi známý město je najednou trochu cizí. chtěla bych to zvrátit. chtěla bych se vrátit do dob, kdy bylo i tady co objevovat. kdy jsme se se ženou vydaly po jedenáctce dál pryč s mylným pocitem, že jdeme do centra. kdy jsme neskutečně pařily ten týden na družbě a vejška začínala a brno začínalo a vlastně všechno tehdy bylo nový, svobodný, jak už to nikdy nebude.
a strhlo to hromadu událostí, řetěz navazující článkem na článek, i to, že jsem tady a teď s :m: a kouříme dýmku, taky může ten týden tehdy, a večer v plzeňském dvoře. brno je teď procházka nocí, muzejní noc, lezeme s bsk a liou na věž petrova, zasekneme se v zácpě na schodech, příchutě svobody přetrvávají, s chlapcem v zeleném tričku si vyměňujeme úsměvy, ale pak mi zmizí, což je dobře. aspoň že měl dlouhé vlasy, což, jak jsme předtím probrali ve vinárně, je můj jediný fetiš, narozdíl od bsk, jenž jich má hodně a je na ně hrdý, ano, ta věta už končí.
usínáme při love actually, zase jednou, liin byt je ženský a krásný, má výhled na měsíc a na křižovatku, a tak vůbec.
a já už nevím co psát, závěry suck. a nadpisy taky.

Wednesday, May 16

ostrý a s chlupama

svíčka voní i když nevoní. vanilkou. bloudím tescem. abyste si nemysleli, že se bojím. já jen nechci komunikovat. loučíme se, akrab teď půjde sama deštěm, závidím -
zbytek zapomínám. zbytek včerejška. zase se na karláku zfetovávám akátama. s bsk jdeme do fra a já mám novou lásku. zatím mu říkáme krysátko, ale píše na něm něco jako 350D.
a ad nadpis - to je propojení vlastnosti snímku a freudovkého úletu dnes v noci na i.p.pavlova. bylo toho víc, ale moje hlava je děravá.

Tuesday, May 15

a já si klidně zanadávám

všechno, co jsem měla v hlavě, vymazalo deset minut s příbuznýma. to by se člověk fakt posral. ale už. takže oni neplatěj ani korunu za byt, co tu volně leží, musí se udržovat, nemůže se pronajmout, a já mám být vděčná, že tam můžu bydlet, a nechat se komandovat?
nasrat. prší, jak už dlouho nepršelo. směju se. v tom blbým dešti. celej večer se směju. navzdory. a teď je to pryč. takže tak.

Sunday, May 13

v odkazech

sedím na verandě. píšu, čtu, brouzdám nazdařbůh. popíjím víno. poslouchám hey.
sedím sama na verandě a voní akáty. vždycky, každoročně, podléhám týhle vůni, která v noci, hlavně v noci, zamořuje okolí.
podléhám samotě, :m: je v polsku. vždycky se těším, jak budu mít čas na sebe a vždycky mi začne chybět, ještě než vyjde ze dveří. obleču si jeho svetr. voní.
celej den mám chuť na sladký, celej den nic nedělám a když se večer odhodlám začít s prací, zjistím, že potřebný soubor nemám. taky možnost.
včera grilování na strahově, oproti loňsku méně lidí, méně emocí. když klopýtáme z kopce dolů ve tři ráno tak mi dojde, že navzdory sama sobě tohle potřebuju. tohle chci. že minulost šminulost, jak by řekl bsk. že mít s kým jít domů je - no, milá deepriver, máš pravdu. ono to bylo hezký, být středem pozornosti, ale odcházela jsem sama. ono to bylo hezký, být sama, ale.
zítra. asi budu pracovat z domova (tentokrát skutečně) a až se to přižene, vylezu ven. škoda, že okap končí nad zemí, vlezla bych pod něj. hlavně ať ta bouřka skutečně je.
a film (bsk, hledej:). a v pátek snad rande v brně pod ohňostrojovou oblohou a v sobotu dámská jízda s bsk a liou.
a já jdu spát.

Thursday, May 10

vmžiky

ospalá cesta z mikra, krakonoše a rumy
zas je tu doba plánování a vtěsnávání se do vlastních termínů - blížící se zkouškový a panika. vnitřní chronometry rozhozený, je duben, červen, kdo ví. červivec. vzpomínky na kdesi cosi. vysedávání po knihovně, po školních chodbách, napětí a k tomu za oknem věčně lákavý slunce. na lavičkách před školou sedí úplně všichni. učit se, neučit se, to nějak zvládnu, pořád dokola. výzvy se plašej. jsem vyčerpaná poslední dobou.
ale ten lehkej deštík dneska cestou ze školy. a sen. mávám rukama a zase jednou letím. nad krajinou plnou barev. a furt je na co se těšit, to zas jo.

Monday, May 7

mikrozážitky

scéna sobotní: zatímco se mraky těsně před námi rozpadnou, grilujeme na ohništi kuřecí stehna, z garáže jsem vytáhli zadní sedadlo ze škodovky a rozvalujeme se na něm, v ruce nezbytného krakonoše.
chce se mi spát.
včera jsme pili ohromné množství coly s rumem, házeli po sobě křupkama, smáli se. kvůli takovým chvílím sem jezdím, uvědomuju si, a zároveň přemýšlím o expě, jak je nesourodá, hrubá, jak i tam vznikají konflikty a jak se naopak spousta lidí zblíží. přátelství na celý život. nenávist?
když jsme včera byli už velmi veselí, pustili jsme abbu a jiné podobné hity a tancovali jsme. hlavně já a iva. pro sebe, pro život, možná se všichni dívali, možná nikdo. bylo to jedno. tančily jsme. se šátky, chvílemi klopýtavě, chvílemi s milými. stejně jako dvě noci předtím, pocity smyslu, pocity sebe samotné. tady a teď, jsme, tohle místo má zvláštní moc, každý čtvereční centimetr vyzařuje něčím důvěrně známým.
ale: pád. stojí mi to za to, o tom vůbec psát? jedna slečna dostane tak strašně uvěřitelný záchvat, (pravděpodobně) protože jsme to my, kdo se baví, my, koho si ostatní všímají (ona ta pozornost kolemfotících skutečně je velmi příjemná, připomíná dávné časy na hvězdárně) - nikdo jí to neveří, ale i tak je pozornost přesunutá a nálada v tahu. rozepisovat se o tom, jak mi to připadá nízké a ubohé, asi nemusím. a tak zatímco mimo jiné milý :m: ubohou slečnu profackovává ve sprše (ehm!), já, iva a éliška se přeuneme do fotokomory, kde rozebíráme toto a taky život, vesmír, vztahy a vůbec.
pak dorazí :m: a b. a v opilých hovorech se pokračuje, venku svítá a tak vůbec, všichni máme pravdu a something wicked this way comes. řešíme různé psychologické problémy a naštěstí si to nikdo nepamatuje, kromě žaludku :m:, který teď, konečne, spí.
mezi mraky občas vykukuje sluníčko a tak je asi čas jít ven.
ale ty zamyšlení o expě, ty musím ještě vypilovat. popisovat nepopisovatelné, to mě baví.

Saturday, May 5

mikromyšlenky

pod křížem bývá tma. není možné zachytit večer v nejmilovanější hospodě. témata se točí, my se akorát smějeme. většina vtipů dávno zmizela, ale dobrý pocit zůstává. v telefonu mi zbyly akorát dvě věty, úvodní a dva tisíce let za opicema. že i tohle je narážka na katolíky je asi zřejmé, ale kontext se vytratil.
sedíme pak na lavičce, je noc a zima. jeden z těch okamžiků, kdy vnímám všechno do strašlivých detailů, kdy cítím sama sebe v přítomnosti nezvykle silně. asi se to nedá popsat.
potřebuju víc přemýšlet a pitvat myšlenky, ale houští v hlavě zůstává.
a správnost rozhodnutí. neony v hlavě. pořád.

Wednesday, May 2

jo, a

zapomněla jsem zmínit v pondělí ježka a včera obrovskej žlutej měsíc nad městem.
a teď asi poslední letošní kytice šeříku ve váze.

lásky čas*

chybí mi déšť, který by
jemně
chtěla bych zažít nějakou nepopsatelnou oslavě čarodějnic / belleteynu. jako v zaklínači. letos to zase nevyšlo. tančit kolem ohně, pít medovinu, slavit život. letos byla kosa jako loni a nakonec jsme skončili na pankráci, oheň nebyl, vlastní jsme neměli a tak jsme pili víno, kouřili vodnici, debatovali o rozdílech mezi polštinou a češtinou. ten člověk vedle mě mluví nějakou divnou řečí, je to zvláštní, příjemné, přitažlivé. víno teče, mrzneme. hermelínu je mnoho.
den na to je první máj, na letné objevím krásnou šátkosukni, kupujeme kalejdoskopy a necháme se unášet nerealitou. trávová lízátka nic nedělají, zase strašně fouká.
doma si užíváme. salát s lososem, how i met your mother, tulíme se na jediné matraci. vychutnáváme si víno a zmrzlinu (hd:), pomocí konvice řešíme nedostatek horké vody ve vaně a vůbec nám je dobře - moc dobře - jen na tu pusu pod třešní jsme zapomněli, ale co, stejně už nekvete. jen přítomnost se počítá.
pozdní moc pozdní první máj.
a něco ve mně hraje na teskný struny. trochu. asi mi chybí ten déšť.
[* to je samozřejmě čirá ironie]